NÁVRAT DO "HISTORIE"


052 - vnitřek kaple sv. Barbory na Rezku

























































053 - Nové Město nad Metují - stezka Jos. Bartoně z Dobenína













































054 - Nové Město nad Metují - lázně Rezek











































































































056 - František Smetana, otec Bedřicha Smetany. Olejomalba Antonína Macka z roku 1832

































057 - Pavlína Cihlářová, neteř B. Smetany

































































058 - Nové Město nad Metují - starý pivovar, v němž sládkoval otec skladatele Bedřicha Smetany František Smetana v letech 1819 až 1824














































059 - budova starého zámeckého pivovaru před rozbouráním		 Výňatek č. 4 z knihy
"Nové Město nad Metují a jeho kraj"
vydané na začátku druhé světové války
z iniciativy představitelů města.

Jan Voborník:
Kaplička v Rezku.
Jak o ní nenapsat také několik slov, když je u nás tak populární jako třeba svatomatějská pouť v Praze a svatý Vavřineček na Domažlicku. Rezecká pout - toť první trh na nevěsty v našem kraji, neboť sotva se jaro doopravdy otevře a mocnější paprsky sluneční naplní okolí vůněmi květů a ptačími zpěvy, rozraduje se i stará kaplička v Rezku a slaví svůj svátek. Je to vždy čtvrtou neděli po velikonocích. Co národa se tu sejde! Čím krásnější je den, tím víc tu je lidí, mladých i starých, mužů i žen, dětí i starých babiček, přijdou zblízka i zdaleka, přijedou kramáři a různé atrakce a rámusu je tu tolik, až hlava brní a ptáci ve stráni poděšeně prchají ze svých hnízd, no však to znáte. A svatá Barbora mladým lidem rozumí a za jedinou jen trochu slušnější svíčičku ochotně vyhoví, srdíčko najde; rozhodně je to funkce mnohem příjemnější než měla dříve, totiž pomáhati lidem k šťastné hodince smrti.


Ostatně ta kaplička není ani tak moc stará. Je to tak:
Ve stráni k severu obrácené vytéká tu ze země pramen křišťálově čisté vody, o níž se již odedávna říkalo, že má léčivou moc. Prý je strašně dobrá proti bolestem očí, pakostnici, všelijakému ochromení údů, slabosti a hromadě jiných nemocí. Takových studánek je zajisté v každém horském kraji dost a nejedná z nich se stala i poutním místem. Fáma roste lavinou, z přirozeného se snadno stává nadpřirozené. Nejinak bylo i tu. Nějaká zbožná ruka, ale to je již dávno, snad z vděčnosti za zázračné uzdravení, snad proto, že v tiché lesní samotě našla uklidnění a útěchy v nějakém trápení, zavěsila na blízký mohutný strom obraz svaté Barbory, orodovnice za šťastnou hodinku smrti. Lidé sem často chodili a rádi, byl tu klid a mír, pokoj od všeho světského ruchu. A do toho místa se před dvěma sty lety zamilovala manželka novoměstského zámeckého hejtmana Matěje Gössla, Františka, rozená Bešornerová, jejíž otec Matěj Bešorner byl novoměstským primátorem. Bešorner byl Němec nedávno v městě usedlý. Pocházel z města Bystřice v hrabství Kladském, byl lazebníkem a ranhojičem, v Novém Městě si koupil r. 1686 obecní lázeň za Novým mlýnem, dnešní dům č. 60C, kterou však později zrušil. Otec Matěje Gössla, Pavel Jakub Gössl, byl rovněž hejtmanem na panství a postavil si dům na Krajském předměstí (nyní č. 4 b); do nynější podoby jej však vystavěl direktor panství Václ. Jos. Burgermeister de Villarsburg, který jej r. 1767 od tehdy již vdovy Františky Gösslové koupil. Gösslova rodina byla velmi zámožná. I pojali oba manželé úmysl postaviti nad rezeckým pramenem kapli a to tak, aby pramen vytékal pod hlavním oltářem, tvoře tam studánku. Marně to znalci paní Gösslové vymlouvali upozorňujíce, že voda uvnitř kostela nebude ku prospěchu ani zdivu, ani vnitřnímu zařízení a že by bylo lépe postaviti kostelík o něco výše nad pramenem. Umíněná panička nepovolila a tak dne 17. dubna 1736 položen byl základní kámen a již následujícího roku byl kostelík hotov. Zbožná paní opatřila jej dvěma zvony, varhanami, lavicemi, všemi potřebnými nádobami a bohatě jej vyzdobila obrazy, i fundaci - celkem 11 tisíc zlatých - založila na opravy a udržování kostelíka, i to, aby kněz fundatista tu týdně čtyřikrát - později pětkrát - mši svatou sloužil za jejího muže i za ni, a zvláštní nadaci 450 zlatých, aby každé neděle po odpoledních bohoslužbách procesí se konalo z kapličky zpět do děkanského chrámu novoměstského. Tehdy v blízkém Slavoňově nebylo fary, obec byla přifařena k Novému Hrádku a tak lidé odtud, z Blažkova i z Bradlí a Libchyně chodili sem).

Sama zejména po smrti manželově (r. 1743) denně tu bývala. Stalo se jednou, jak kaplan J. Padiaur uvádí, že fundatista P. Jedlička z důvodů nějakých mši do Rezku sloužiti nešel a chtěl ji vykonati v děkanském kostele, ale paní hejtmanka nešťastnou náhodou také z důvodů nějakých místo do Rezku šla do děkanského kostela a vidouc tu kněze fundatistu jíti k oltáři, přede všemi lidmi se na něho obořila, proč že neslouží mši v Rezku, jak je jeho povinnost, a poručila, aby se tam ihned odebral. A fundatista šel. Rád - nerad, nevím. Později se ukázalo, že znalci měli skutečně pravdu. Brzy se začaly jeviti zlé účinky vody: zdi byly vlhké - budova stojí téměř na bažině - zařízení se kazilo, ozdoby s obrazů a na oltářích opadávaly a paní nyní trpce litovala své umíněnosti, ale bylo již pozdě. Kostelík se však těšil stále větší a větší oblibě, důvěra v zázračně léčivou sílu jeho vody stále vzrůstala, celé legendy se šířily o zázračně uzdravených a lidé zdaleka přicházeli, hledajíce zde pomoci. R. 1752-1757 poustevník - o němž více níže - frater Cupertin do zvláštního deníku zapisoval si všechny případy podivuhodného uzdravení. Páter Padiaur sice o pravdivosti mnohých pochybuje, ale sám uvádí případ, jehož prý byl očitým svědkem, že žena nějaká, která už mnoho let "na gicht" ležela, byla zde dokonale uzdravena. Její manžel přivezl ji sem na trakaři (Schubkarren) a po užívání koupelí uzdravila se tak, že sama mohla jíti pěšky zpět do svého domova několik mil vzdáleného. Na poděkování darovala kapličce obraz, který tam dosud je.

Kostelík však ještě netrval ani 50 let a již mu hrozila záhuba. Bylo to za císaře Josefa II., když byly rušeny všechny kostely, které se nemohly vykázati vlastním základním jměním. Zachránilo ho jen to, že spojen úřad katechety novoměstských škol s fundací rezecké kaple. Avšak všechny stříbrné obětiny, řetězy, mince, památné peníze a j. v., jimiž byl vděčnými pacienty oltářní obraz ověšen, a také všecky tabulky ex voto na stěnách rozvěšené byly na císařský rozkaz sňaty a prodány. Při té příležitosti byly odstraněny i všechny berly, které zde byly jako důkaz uzdravení zanechány.

Konsistoř tehdy povolila katechetovi, aby fundační mše nemusel konati tu v Rezku, nýbrž v kostele děkanském. Tato dispens byla potom stále prodlužována, takže se na Rezku mše sloužila jen velmi zřídka. R. 1811 na Rezek již nikdo nechodil. Když finančním patentem z téhož roku klesl důchod z nadací na pouhých 136 zlatých ročně a fundatista P. Emanuel Tůma si roku 1816 stěžoval na nedostatečný příjem, dala mu sice hradecká konsistoř "jednou pro vždy a na všecky budoucí časy" přídavek ročních 50 zlatých, ale to nepomohlo. Po něm se o místo fundatisty nehlásil již nikdo.

A zatím kaplička chátrala, návštěvníků valem ubývalo, slavná kdysi pověst upadala v zapomenutí a také sousední lázeňská budova, o níž bude níže řeč, měnila se znenáhla ve zříceniny. Konečně když po mnohaletém úsilí přikročeno bylo k opravě kaple - bylo to r. 1852 - řekl o ní děkan Rojek v listině, kterou vložil do makovice věže, že "malá je k tomu naděje, že by druhé století od svého založení přečkala". V té době konečně zase měla svého fundatistu. Byl jím novoměstský rodák P. Karel Venclík, o němž je známo, s jakou láskou, námahou a obětí zakládal na stráních u města vinice (první pod městskou zdí nalevo od Horské brány, jdeme-li z města, kterou r. 1841 koupil sládek Václav Smetana - později slula "Smolová" - druhou na stráni za dnešními Jiráskovými sady). Také přístup k Rezku byl upraven. Bankální inspektor František Knapp, veliký milovník a obdivovatel Rezku, na vlastní útraty dal upraviti "pohodlnou a půvabnou cestu z města do Rezku" a v její polovici na prostorné plošině dal postaviti pískovcovou sochu Ecce homo. (R. 1801. - R. 1880 přemístěna ke kapličce, kde o pouti r. 1918 povalena a rozbita. Opravena r. 1928).

Když r. 1908 pan Josef Bartoň z Dobenína koupil novoměstské panství, byla kaplička ve stavu již velmi ubohém, ba téměř na spadnutí. K opravě se však nepřikročilo hned jednak proto, že renovace zámku zabraly několik let, jednak tomu zabránila světová válka. Teprve po jejím skončení začalo se s opravami patronátních kostelů (Nové Město, Václavice, Nový Hrádek, Bohuslavice) a tak i rezecká kaplička se dočkala. Stalo se v létě r. 1934. To už byla ve stavu velmi žalostném. Zdi byly rozpukané a někde tak rozestouplé, že mezi kostelní klenbu a zeď bylo možno vložiti ruku. Místy byly trhliny až 15 cm široké. Kostelní dlažba byla nerovná a vyšlapaná, schody rozběhlé, malba v kostele žádná (r. 1876 byl vně i vnitř obílen), varhany sešlé a malby, pokud nebyly zabíleny, téměř k nepoznání zubem času a vlhkostí zničené.

Oprava byla velmi nesnadná, ale byla vykonána s největší důkladností. Zdi byly kolem dokola sevřeny železnými kleštinami, trhliny vyplněny betonovou maltou, dlažba úplně přeložena, nade dveře dány železné nosiče s betonovými překlady a klenutí nade dveřmi železem rovněž staženo. Sloupy a veřeje byly očištěny od vápenného nátěru a nově opracovány, podezdívka kaple opravena a vyztužena kyklopskou zdí. Schody byly opět urovnány a staženy, dva pod schody nalezené pískovcové sloupy, zdobené ornamenty, zasazeny do nově udělané terasní zdi. Prostranství před kaplí bylo urovnáno a výtok pramene pod skalou nově upraven. Vápenný nátěr na stěnách uvnitř kaple byl seškrabán, kaple opět vymalována, oltář, kazatelna i varhany opraveny, báň kostela pobita měděným plechem a hvězdice i makovice pozlaceny. Náklad převýšil 40 tisíc Kč.

Dnes tu stojí kaplička v úplném pořádku, a snad, dívajíc se na ty, kteří nyní k ní nebo kolem ní chodí, vzpomíná na ty, kteří tu před sto lety, přede dvěma chodili, dne všedního i za nedělních odpolední, tak jako vzpomínáme my. Byly to jiné časy a nám se to všechno zdá už jen jako pohádka z dětských let. A tím víc vzpomínáme teď. Obraz Rezku i všeho toho, co jsem výše řekl, nebyl by úplný, kdybych se nezmínil o tamní lázeňské restauraci. Věrná družka kapličky, současně s ní přede dvěma sty lety založená, i ona měla své doby slávy i úpadku, jak přináší je měnivý čas. I ona, doplňujíc svou družku, od svého založení byla tu v lesní samotě útočištěm těch, kteří hledali ztracené zdraví. Tady více než před 60 lety hledal uklidnění po svém žalářování Dr. K. Sladkovský, tady ve společnosti svého přítele, zakladatele Sokolstva Dra Mir. Tyrše skládal své geniální Kosmické písně Jan Neruda. Zatím co Tyrš ve svých bílých šatech klidně po okolí se procházel a denně pilně sokoloval, prostnými své tělo cvičil, co Neruda bujným veselím a jadrným vtipem u všech hostí salvy smíchu vyvolával, Sladkovský jen po lesích bloudil, stále sám a sám a stále zamyšlen, smuten. Tak se u nás udržuje dosud v paměti. A co jiných významných hostí tu pobývalo, řekněme jen za posledních 50 let!

Se založením restaurace je to tak:
Právě v době, když se manželé Gösslovi rozhodli postaviti v lese Rezku, jenž byl obecním majetkem, kapličku, usnesl se magistrát, že v těch místech postaví obecní lázeň s koupelemi, chalupu či hospodu pro pobyt hostí v lázních a příbytek čili poustevnu pro výběrčího poplatků z koupelí a platu od hostí v hospodě, aby, jak pan primátor Jan Didakt "vzácnému magistrátu jakož i pánům starším obecním uctivé přednesení učinil, přes čas s nějakým ziskem neb obchodem městské obci fruktifirovati mohla; pročež prostředkem toho povážení předsevzatého jednomyslné usnesení se učinilo, by taková lázeň svobodně s Boží pomocí ke cti a chvále svaté Panny Barbory se vystavěla a vyzdvihla". Stavba lázní se dala současně se stavbou kostela r. 1736, hospoda postavena r. 1737, poustevna r. 1740. Všechny budovy byly dřevěné, hospoda byla o jednom poschodí. Prvních dvanáct let měla obec lázně ve vlastní správě. Voda se sem vedla železnými trubami z kapličky. Lazebníkem čili láznickým byl Jan Šafář, výběrčím frater Karel Rozvoda, jenž bydle v chaloupce-poustevně vykonával při kapli službu kostelnickou. Všeobecně se mu říkalo poustevník. V instrukcích, které mu podle Klosových Pamětí magistrát při jeho ustanovení dal, mimo jiné povinnosti bylo, aby "život svůj poustevnický ctnostně, pobožně, tiše, řádně vedl, kostelní (poněvadž byl kostel na pozemcích městských, patronem byla obec, p. p.) sobě svěřené věci pilně a všemožně opatroval a šetřil, co tam koliv lidé lázní potřebovati budou, sám peníze k sobě přijímal, denně zapisoval a napotom z nich řádně a věrně účty skládal, kdyby kdo nemocný nebo neduživý prostředkem důvěrnosti k sv. Panně Barboře skrze potřebování lázní zdraví předešlého zasej nabyl, to bedlivě pro čest a chválu Boží svědectvím stvrdil, jméno, příjmení a odkud rodilý, též jakého stavu neb povolání byl, výslovně poznamenal, na chalupu pečlivě pozor dal, chasu nezbednou a všetečnou, by skrze ni buďto při kapli nebo lázních a v chalupě nějaká škoda se činila, po svých odehnal a přísně napomenul a pokudžby však parirovati nechtěla, karabáčem ji potrestal a odehnal a konečně žádných soukromých schůzek mladé chasy, tuláků neb podezřelých lidí jak domácích, tak přespolních u sebe nezdržoval a nepřechovával".


Brzy po založení kaple i lázní nastaly války o rakouské dědictví a válka sedmiletá, za nich Nové Město nesmírně trpělo výpalným, rekvisicemi, kontribucemi a platy všelikými, takže bylo nadobro ochuzeno a přivedeno téměř na mizinu. Aby si pomohlo od tíživých dluhů, hlavně však aby mohlo dosáhnouti zřízení magistrátu, kterými r. 1789 vyňata byla důležitější města z pravomoci soudů vrchnostenských (úřednictvo si však musela platit sama), odhodlali se měšťané lázně Rezek se všemi budovami prodati. Koupil je r. 1792 se 100 korci okolního lesa a tudíž i s patronátním právem nad kaplí sv. Barbory majitel panství hrabě Antonín Leslie za 5.900 zlatých. Nový majitel se rozhodl již valně sešlé lázně zdokonaliti a povznésti. Hned následujícího roku dal dřevěnou budovu zbořiti a na jejím místě vystavěl budovu novou, větší, dlouhou, zděnou, o jednom poschodí s četnými lázeňskými a hostinskými, pohodlně zařízenými pokoji. Ani na fundatistu nezapomněl a připravoval se vystavěti mu v blízkosti kaple pohodlný příbytek. Již bylo místo vyhlédnuto a vyměřeno, ale se stavby sešlo, neboť hrabě r. 1802 zemřel. Po jeho smrti lázeňské budovy už náležitě udržovány nebyly, nábytek, nářadí a nádobí nebylo obnovováno, doplňováno a upotřebené nahrazováno a tak lázně zase upadaly, neboť žádní hosté již nepřicházeli, "jen tu a tam", jak praví Padiaur, "nanejvýš nějaký Novoměšťák přijde, aby se tu vykoupal nebo se na hodinku pobavil". "Dříve tak krásná lázeňská budova" - pokračuje Padiaur - "stojí tu zcela pustá a na rozsypání, jen nájemce v ní bydlí, který tu však nalézá jen chatrného přístřeší, jež ho stěží chrání před deštěm a nepohodou. Ne-ujme-li se někdo té budovy, aby ji pokryl, bude z ní záhy hromada kamení a za 100 let se budou potomci na to udiveně dívati a ptáti se, co to tu asi bylo?"

Později byla budova jakž takž opravována a přece, jak r. 1876 novoměstský starší kaplan Emanuel Peiger napsal do pergamenové listiny, vložené při opravě kapličky do báně ve věži, "ačkoli lázně v Rezku v prabídném stavu jsou, přichází místo to pro jeho krásnou polohu a zdravou léčivou vodu v oblíbení, takže za pachtýře pana Františka Tomka, souseda v Novém Městě, zdaleka přicházeli hosté tam na pobyt letní, že ani místa se nedostávalo a mnohým žádost odepřena býti musela. Nedostatek ten povzbudil paní Karolinu Mráčkovou, vdovu a majitelku domu v Praze, že dala vystavěti nad kaplí sv. Barbory u lesa letní dům, ve kterém již r. 1875 výletníci bydleli" (nyní Smolákova restaurace - v r. 1939 ji koupila YWCA.). Koncem roku 1886 byla budova důkladně přestavěna nákladem 36 tisíc zlatých; zejména vystavěn veliký sál, ale když pak novoměstské panství koupil nynější jeho majitel pan Josef Bartoň-Dobenín, dostalo se budově nynější vkusné úpravy. Bylať r. 1922 zvýšena o jedno patro, dána jí nová střecha, opravena fasáda a zřízena rozsáhlá vzdušná veranda. Tím přibyly 23 pokoje, takže jich je nyní 44. A od té doby je tu stále živo, po celé léto všecko je úplně obsazeno a jak se zdá, hostům se tu líbí dokonale.


Jan Neruda v lázních Rezku v červenci r. 1877.
(Originál jeho feuilletonu v Národních Listech 19. července 1877.)
Nalézám se právě v Rezku, třicet čtyři zeměpisné stupně východně od ostrova Ferro, čili malou půlhodinku od Nového Města nad Metují. A léčím se tu "klimaticko-hydropaticky", jak mne přítel Sladkovský ubezpečuje. To je velmi obtížné léčení a vyžaduje ne málo ducha. Hlavní předpisy jsou: velmi mnoho běhat po lesích, velmi mnoho jíst a velmi mnoho pobíjet škvorů. Zvláště to poslední je zdravé pro tělo i ducha, neboť nás to přivádí do bezprostředního styku s přírodou a styk ten nás nejen sílí, nýbrž i zjemňuje a šlechtí. Nechci se chlubit, ale zdá se mi, že zdejší škvor jeví ke mně náklonnost zcela zvláštní, přímo dojemnou. Mám jich pořád plno, ano navštěvují mne i na mládeneckém mém loži. A ukazováček pravé mé ruky pohybuje se neúnavně jistým směrem kupředu a nabyl již zručnosti přímo mistrovské. Malebným, zcela zvláštním hnízdečkem je to Nové Město nad Metují! Vypíná se na skále pitoreskně jako směle myšlená městečka vánočních jeslí, profiluje se co nejrozmanitěji svými různými, se skaliny shlížejícími výstupky, vezmi, branami a divoce se kupícími budovami. Kolem města se otáčí romantické, šťavnaté údolí, jímž se svěží Metuj žene. A jiná krásná údolí zarývají se kolem do hor jako temně zelené paprsky s kadeřavými stráněmi, s kyprým dnem. Vidím Město, jakmile vystoupím z domu, bělit se před sebou, vidím vystupovat páru jeho údolí a vidím daleko přes ně do severních a východních končin vlasti - bílou věž josefovskou, věže králohradecké, Sněžku. - Ta naše vlast je jako loktuška našich českých babiček: rozvaž kterýkoli v uzlíček zamotaný cíp, odevšad se na tebe usmívá několik pečlivě schovávaných dukátů. - Zdejší hory mají víc měkkého půvabu než hory švýcarské, jsouť pokryty bohatými lesy. Taková, šťavnatým, sytě zeleným lesem pokrytá stráň vypadá, jako by byla pokryta kosmatým aksamitem a vždycky mám chuť natáhnout ruku přes údolí a pohladit stráň po měkké srsti. Ale nejde to.

Rezek nalézá se půl hodiny od města. Místo Rezek skládá se z budovy hostinské, kostelíčka, jediné chaloupky vedle a jedné villy nahoře na koruně hory. Budova hostinská je uprostřed lesní stráně nad rozkošným údolím, má několik hostinských pokojů a asi čtyry lázeňské kabiny - nic více. Nějakým "lázeňským" místem tedy Rezek posud není, tím méně parádně lázeňským, ale bude jím! Kdo z měšťáků hledá osvěžení v romanticky krásné lesní krajině, lepšího místa si ani nemůže přát, za dva dny je přírodou "vykoupán". Člověkem zavládne tu všeobecná, ničím nerušená spokojenost - musím brzo zas z Rezku pryč, sic bych tu zapomněl kousat a nemohl bych být nadál českým žurnalistou.

A živo je v Rezku vzdor číselné skrovnosti jeho. Je tu jen as 40-50 hostů, ale ti se všichni ovšem brzy znají, zábava je nenucená. Čtyřikrát za den se scházejí v restauraci a zdejší "Knobloch" (jmenuje se pan Tomek, ten zdejší Knobloch) stará se o ně výborně - za ceny nízké zrovna až k smíchu. Doufám, že tou sociální poznámkou cenník páně Tomkův nepokazím. Pak se rozejdou v různých skupeních po lesích na krajinářské studie, každý den jinam, výběru je dost, a kdo nechce "se rozejít" a je náhodou ženat, koupí si od přívětivé babičky uzel hub a hraje si jich krájením a sušením, nebo si koupí "úborek" (korový kbelíček proslavených novoměstských třešní), postaví jej před sebe a bere přírodu mezi zuby. Ale vyšel vrchnopanský zákaz na hledání hub a babičkám je zle. Člověk musí být spravedliv a nesmí se diviti. Takový uzel hub přijde, když je veliký, až na šesták, je to citelné poškození panské kasy!

Ty malé výlety odtud jsou rozkošný. Stále nové a nové obrazy, pořád změna, hned divoká lesní romantika, hned lesní idylla. Kráčíš vesele kupředu, tu kouteček, že se srdce radostí choulí, tu zas rozhled, že se prsa náhle rozšíří a zrak tvůj orlem letí. A mezi to sem tam vtroušená, rozdrobená vesnička - a veselost zmizela. Ze všech domků vyznívá zimničně rychlý klepot tkalcovských stavů, spatříš-li člověka venku, je tváře vpadlé, chorobně bledé a kalné oko obrací se k tobě - němá, zoufalá žaloba. Až dvacet krejcarů vydělá zde denně pro sebe a celou rodinu tkadlec pilný, ale hodně pilný. Inu proč nesedí krkonošský tkadlec někde v Rudohoří, nebo proč není alespoň Němcem? Kdyby ptactvo nezpívalo po lesích, jediná píseň se tu neozve po celý rok!


Pavla Molnárová:
Letní dívčí tábor na Rezku.
Kdo jednou zavítal do letního tábora Křesťanského sdružení českých žen (YWCA) v Rezku, zatouží se tam vrátit každým rokem. Útulná vila stojí uprostřed zeleně jako bílý hříbek v mechu. Vysoké jehličnaté stromy se tyčí vůkol co věrní strážcové. Před vilou je hřiště a za ní prostorný dřevěný pavilon, slavný t. zv. "Barrandov", kde již sta a sta dívek prožilo v družném veselí některé z nejpěknějších chvil svého života. S verandy na zápraží vily obsáhne zrak kvetoucí panorama lučin, polí, ovocných sadů, sestupujících s vysoké stráně až k břehu Metuje, nad kterou ční strmé přírodní hradby skal a nad nimi obrysy malebného Nového Města n. M. s památným zámkem a chrámem. Překrásný kraj - skvělý, ozonem prosycený vzduch - výborná, pětkrát denně podávaná domácí strava - a nade vše: to milé, sesterské ovzduší tábora vrátí tvým nervům po jejich celoročním pracovním napětí plnou svěžest, tvým údům pružnost a sílu, tvé duši radost a klid. Ráno tě vzbudí jasný zvuk zvonce - vyskočíš s lože, natáhneš koupací tričko, vyběhneš na trávník za dům, tam již čeká vůdkyně tělocviku - a ráz, dva, vpravo, vlevo, velí veselé skupině tábornic. Údy se rozcvičují, uvolňují, otužují. Po desíti minutách rozběhnou se dívky do svých ložnic umýt se a upravit. Nato je zvonek zavolá do kruhu okolo vlajky. Vlajka letí vzhůru a píseň, ranní modlitba, stoupá k výšinám:

Hory, doly, stráně,
nebesa i zem,
zvučte k Boží chvále
hlučným ohlasem.

Jasným písně zvukem
spějme v nový den,
vděčným srdce tlukem
šiřme radost jen.


Po snídani úklid ložnic, kontrola úpravy pokojů, "soutěž bytové krásy", bodování!!! Pak všechny tábornice do klubíčka před "Barrandov" na lehátka nebo do trávy okolo mateřské vůdkyně, k t. zv. "ranní hodince", soustředit mysl na denní program, vyslechnout zajímavé vyprávění, někdy i vážné slovo přátelského napomenutí, účastnit se nenucené, avšak vždy výchovně zaměřené rozpravy, ze které mnohá mladá duše si pak do života odnáší leckterou cennou vzpomínku. Po hodince následuje program rekreační, sportovní, rukodělný, někdy i v menších skupinkách konversace v moderních jazycích, podle zájmů a vyspělosti. Po obědě tichá chvíle odpočinku, pak vzhůru na plovárnu, nebo na volley-ball, k společenským hrám nebo na výlet, podle počasí. Kraj Jiráskův a Boženy Němcové vyvábí na mnohé nezapomenutelné procházky s pohádkovými rozhledy po té naší drahé české vlasti. Nezapomenete - a vrátíte se zas.


Jar. Moravec:
Rod Bedřicha Smetany v Novém Městě nad Metují.
(Prameny: Nejedlý, Bedřich Smetana, III. díl, matriky a ústní podání pamětníků.)

U nás žije už málo pamětníků padesátých a šedesátých let minulého století. Už se skoro všichni odstěhovali ke Všem svatým na starý náš hřbitov. A s nimi pomalu mizí i vzpomínky na kdysi velkou a rozvětvenou rodinu Smetanů v našem městě, jejíž příslušníci, pokud u nás žili, odpočívají také již dávno blízko starobylého hřbitovního kostela. A přece to byl rod, který byl nejbližší velkému českému člověku, geniu naší hudby, nesmrtelnému Bedřichu Smetanovi. Rod, jehož členové po plných 50 roků nepřetržitě byli sládky na zámeckém pivovaře. A Nové Město nad Metují to bylo, jeho idylický život minulého století, zakletá krása jeho i okolí a velká řada zámožných a vážených měšťanů, příbuzných to slavného skladatele, jeho strýcové, tety, bratr, sestra, bratranci, sestřenice, synovci i neteře, co vábilo v ranném mládí a v době studentských let Bedřicha' Smetanu k časté i delší dobu trvající návštěvě města, v němž na konec i starý otec jeho, František Smetana, kdysi zámecký sládek, po své životní pouti našel klid ve svém vysokém stáří a trvalý odpočinek na hřbitově, kde je pochován po boku své druhé manželky Ludmily, v tichém kruhu všech ostatních našich Smetanů.


František Smetana.
František Smetana, otec skladatelův, to také byl, který první do Nového Města přišel a který u nás dal podnět k tomu, že široká a veliká větev nejbližších příbuzných Smetanovy rodiny na dlouhá léta - dobu delší jednoho celého století - usídlena zůstala v našem městě.

František Smetana přistěhoval se k nám se svou již tehdy četnou rodinou počátkem roku 1818 z nedalekých Chvalkovic, kde měl pronajatý panský pivovar. Byl rodákem z Hořic (* 26. 10. 1777), vyučil se původně bednářem, než se stal sládkem, a sládkoval pak na mnoha místech. V Novém Městě nad Metují počátkem r. 1818 si pronajal panský pivovar u zámku od ředitelství panství, jehož majitelem tehdy byl kníže Karel z Dietrichštejna. A na tomto zámeckém pivovaře sládkovali Smetanové až do r. 1868, tedy půl století. Posledním z nich byl druhorozený syn Františka Smetany a mladší bratr Bedřicha Smetany, Antonín. Po něm již z rodu Smetanova nikdo na sladovnictví nešel. František Smetana byl třikráte ženat. K nám přišel se svou druhou manželkou Ludmilou, rodem Exnerovou z Jaroměře, která mu u nás po dvouletém pobytu dne 13. září 1820 skonala a je na našem hřbitově pochována. Za dlouhých 37 roků teprve následoval ji František Smetana sám, když se k nám v pozdních letech svého věku vrátil. U nás se také po třetí oženil dne 20. 11. 1820, a to s Barborou roz. Lynkovou z Miletína, vlastní to matkou Bedřicha Smetany. Z prvního manželství dětí neměl, ale z druhého celkem 7, z nichž čtyři byly na živu, když k nám přišel (samé dcery), ostatní mu zemřely. S třetí manželkou se mu narodily u nás dcery Albína a Františka, která však záhy po narození zemřela. Měl pak na konec celkem 10 dětí. Prvním jeho synem byl slavný Bedřich, který se narodil Smetanovým krátce po odchodu z našeho města, již v Litomyšli, v zámeckém pivovaře dne 2. 3. 1824.

František Smetana byl na svoji dobu vysoce vzdělaný a pokrokový muž. Když k nám počátkem r. 1818 přišel z Chvalkovic, našel tu již u nás prostředí, které se jemu, vášnivému muzikantovi a člověku všímajícímu si všeho dění své doby, neobyčejně zamlouvalo. Bylo tu založeno krátce po jeho příchodu o-chotnické divadlo bohatým měšťanem, kupcem a nezkoušeným magistrátním radou Ferdinandem Venclíkem, máj. domu č. 31A, který byl stejného věku se Smetanou (* 20. 7. 1777), byla tu však daleko široko známá a proslulá chrámová hudba na děkanském kůru i v klášterním kostele, jejímž hlavním činitelem byl tehdy novoměstský učitel a regenschori František Podroužek, nástupce znamenitého kantora a rechtora Ant. Černého, který učiteloval a muzicíroval na novoměstských školách plných 50 roků, a to od r. 1762 do roku 1812, a předchůdce nejznamenitějšího z těchto tří, daleko široko prohlášeného učitele, hudebního skladatele a hlavně proslulého dirigenta kostelní hudby, Fr. Čepelky, který působil v Novém Městě od r. 1830 do r. 1853. Byly tu však i rodiny vzdělaných vrchnostenských i magistrátních úředníků, bohatých měšťanských rodů, jako byl jmenovaný Ferd. Venclík, a podobně. To vše se Smetanovi velmi zamlouvalo a to vše činilo mu pobyt u nás příjemným, takže později vždy rád na Nové Město vzpomínal. Nakonec, jak již pověděno, se k nám zase vrátil a žil u nás do své smrti u své nejstarší provdané dcery Anny. Zemřel ve vysokém stáří osmdesáti let dne 12. 6. 1857 v domě č. 23A na náměstí, kde je na pamět toho zasazena deska. Z jeho deseti dětí zůstaly nebo přišly do Nového Města, aby tu založily svoje rodiny, dvě, nejstarší dcera Anna a druhorozený syn Antonín.


Anna Smetanová, provdaná Cihlářová.
Nejstarším dítětem Fr. Smetany byla Anna Ludmila, nar. 14. 7. 1811, která se ve svých sedmnácti letech provdala za dvacetiosmiletého novoměstského obchodníka Josefa Cihláře. Josef Cihlář pocházel ze staré vážené měšťanské rodiny novoměstské, léta již u nás usedlé, avšak v té době již značně zchudlé. Otec Cihlářův, Martin, byl sluhou na tehdejším bankálním úřadě novoměstském, který byl umístěn v tak řečeném "císařském domě'' (dnešní budova okres, soudu). Byl to člověk dobré povahy, jehož velikou zálibou byla myslivecká puška, takže všechen volný čas při svém povolání obětoval této své vášni. Vyráběl ocet při svém kupecké obchodě (říkali mu také ocetní fabrikant), který měl nejprve v domě č. 23A, zvaném "U beránka", který tehdy patřil sousedu Janu Mackovi, dnes Frant. Mervartovi, a to v letech 1835 až 1837, později až do roku 1842 měl svůj krám v domě č. 19/a, nyní dům p. Jiř. Frischmana, pak opětně až do r. 1849 v domě čp. 23A, a na konec se Cihlářovi odstěhovali na protější stranu do domu čp. 44A, dnes dům pí. Frintové, kde také Josef Cihlář dne 9. září 1860 zemřel. Jeho manželka Anna předešla ho o dva roky a zemřela již dne 25. října 1858. Oba jsou pochováni na našem hřbitově ve společném hrobě. Měli celkem sedm dětí, z nichž pouze tři dorostly: Karel, Pavlína a Antonín.
Karel se narodil dne 11. srpna 1835, byl důstojníkem, zúčastnil se také války v r. 1866, kdy byl i raněn a zemřel ve Vídni jako major intendant rakouské armády.


Pavlína Cihlářová.
Druhým dítětem manželů Cihlářových byla dcera Pavlína, nar. dne 30. července 1837. Ta zůstala svobodnou až do své smrti. Již jako dítě byla na vychování u své tety, druhé sestry Bedřicha Smetany, Žofie, provdané Matějkové, když Matějkovi bydleli kolem r. 1850 v Týně u Lipníka na Moravě. Později žila u svého strýce Bedřicha Smetany, skladatele v Praze, u něhož se také učila hře na klavír. To byl také její pozdější pramen výživy, vyučování hře na piano. Většinu však svého života ztrávila v rodině svého mladšího bratra Antonína, nar. 8. ledna 1842, kdysi panského myslivce v Luštinci, později ředitele panství ve Spase u Boryslavě v Polsku, kde také v r. 1901 zemřel. Jeho jediná dcera provdala se v Polsku za Dra Malaczinského. Pavlína se brzy po smrti svého bratra Antonína vrátila nazpět do rodného svého města k nám a bydlela s počátku v domě p. Ferd. Hejzlara na náměstí, nyní dům p. Fr. Mervarta, a později v domě p. Rud. Chudého na Bořetíně (dnes dům p. insp. Fr. Laciny). To bylo ovšem již v době, kdy oba její rodiče již dávno nežili. Od nás odešla znovu jinam, a to do Malých Svatoňovic, kde vyučovala hře na klavír až do r. 1914, kdy na podzim se navrátila trvale domů a zůstala v Novém Městě až do smrti, která ji stihla ve vysoké věku devadesáti let, stařenku již vetchou, malou a shrbenou, právě na Štědrý den r. 1926. To bydlila v obec. činž. domech v Masarykově čtvrti v čp. 311B, kde jí v bytě p. Jindř. Bartáka, ber. vykonavatele, správa města poskytovala bezplatně jednu světnici, otop a světlo. Vše ostatní dostávala od p. Jos. Bartoně-Dobenína ze zámku, kam často chodívala si zahrát na klavír, když ve stáří a v nouzi byla nucena tento milý svůj nástroj prodati. Klavír se nachází v rodině Kafkově na náměstí. Na něm hrával často o na něm učil i Pavlínu v mladých letech sám Mistr Bedřich Smetana. Žila sice velmi skromně, ale velké jméno jejího strýce ji přec jen zachránilo před nejhorší bídou, protože v čase, kdy celý národ vzpomínal velké památky svého největšího hudebního genia, bylo pamatováno i na ni, která byla poslední z velkého rodu Bedřicha Smetany u nás, v našem městě.


Antonín Smetana, bratr Bedřicha Smetany.
Druhým sourozencem skladatele Bedřicha Smetany a druhým synem Františka Smetany, sládka, který v našem městě dlouhá léta žil a rodinu si založil, byl mladší bratr jeho Antonín, jenž po krátké době společných studií s Bedřichem přišel do Nového Města nad Metují a věnoval se jako jeho otec povolání sladovnickému. Narodil se v Litomyšli dne 3. dubna 1825. Byl tedy jen o rok mladší svého bratra Bedřicha. Sladovnictví se vyučil u svého bratrance Václava Smetany v Novém Městě nad Metují, který tu v těch letech byl zámeckým sládkem po jeho otci, a který mu také v r. 1842 vydal výuční list. A za čtyři roky na to převzal sám místo zámeckého sládka na našem pivovaře, a to po předčasné smrti svého bratrance Antonína Smetany, mladšího to bratra Václava Smetany. A sládkoval u nás pak plných 22 roků až do r. 1868. Rok po nastoupení místa na zámku (r. 1847) oženil se s Marií, dcerou mlynáře Jos. Štěpána z Vosíčka. A na jeho svatbu přijel z Prahy i sám starší bratr ženichův Bedřich Smetana, který ze svých dvou mladších bratří Antonína a Karla (* 29. 1. 1830, zemřel 26. 4. 1907) měl Antonína něj raděj i, snad že mu byl také věkem nejblíže a že spolu i studovali. To také bylo asi naposledy, co Bedřich Smetana Nové Město navštívil. Antonín měl se svou manželkou celkem 5 dětí, dva syny, Julia a Rudolfa, a tři dcery, Antonii, jež zemřela 3 měsíce po narození, dále Wilhelminu a Marii. V r. 1862 zakoupil si Antonín v sousedním Krčíně výsadní hospodu č. 69 s hospodářstvím, kam se také v r. 1868, když se vzdal sládkování a další pronájem zámeckého pivovaru zrušil, s celou svou rodinou přestěhoval. Poněvadž se mu však dobře nevedlo v novém sídle, pronajal nejprve hospodu v roce 1873 se vším Al. Sanittrovi, pozdějšímu nájemci nádražního hotelu, a rok na to, to jest r. 1874, výsadní hospodu s hospodářstvím prodal za 12.250 zl. rodině Železově v Krčíně, o čemž se dochovala kupní smlouva. Z celé prodejní ceny mu prý mnoho nezbylo, jelikož hospoda byla zatížena velkým dluhem.

Podle vyprávění starého p. Vojnara z Nahořan, již zemřelého, Antonín se prý po čase vrátil zpět do Krčína, kde v nuzných poměrech zemřel. Potvrzení v matrice zemřelých, jež by tu musilo býti, nemáme. Pravděpodobnější bude tvrzení příbuzných Smetanových, že se Antonín vystěhoval s celou rodinou do Ruska, a tam že také zůstal a zemřel. Byl to povahou velmi mírný člověk, klidný a vyrovnaný, jak ho sám jeho bratr Bedřich Smetana ve svém zajímavém deníku popisuje a za svého nejmilejšího druha dětství označuje.

To jsou tedy osudy dvou dětí Františka Smetany, novoměstského zámeckého sládka, a sourozenců Bedřicha Smetany, kteří žili v Novém Městě nad Metují. Rodina panského sládka a nájemce zámeckého pivovaru bydlila vždy na zámku.


Zámek před 100 lety.
Jak to tehdy v letech pobytu a působení Smetanů v panském pivovaře na zámku vypadalo před více než stoletím, je věrně a podrobně popsáno v první novoměstské kronice, napsané tehdejším novoměstským kaplanem P. Janem Nep. Padiaurem. Kronika byla psána v letech působení Padiaurova v našem městě od r. 1818 do r. 1822, tedy v době, kdy Smetanové u nás již bydleli. Bylo to za těch časů, co novoměstskému panství a zámku vládli knížata z Dietrichsteinu, té doby právě František Josef kníže z Dietrichsteinu, o němž uvedeme, že u nás nikdy nebydlil trvale, nýbrž přijížděl jen občas na kratší návštěvy. Své trvalé sídlo měl na svém zámku v Mikulově. Na zámku a panství novoměstském vládli zámečtí úředníci.

K vlastnímu zámku patřil vrchnostenský dům s vrchnostenskou kanceláří, panský pivovar, vrchnostenská sýpka, stáje a vodovod. Při založení města původní zámek stál v místech, kde se nyní nachází budova ředitelství panství a bývalé stavení zámeckého pivovaru. Celá původní budova zámecká tvořila jakýsi úhel a pro bezpečnost byla celá obehnána jednak valy a jednak hlubokým příkopem, na jehož hlavních vchodech byly padací mosty. V tomto původním stavu se udržel starý zámek po dobu 150 let. Teprve po třicetileté válce tehdejší majitel hrabě Walter z Leslie dal starý a již schátralý zámek úplně rozbořiti a vystavěl na jeho místě nový italským stavitelem Fortunatem Durettim asi v nynější podobě. Poněvadž starému zámku chyběla úplně krásná vyhlídka do kraje, nový zámek dostal zcela novou polohu, čímž získal příjemný výhled do krásného lučinatého údolí a částečně i do kraje. Celá novostavba tvořila podlouhlý čtyřúhelník. v jehož středu se nalézá prostorné nádvoří s podloubími. Jeho výška zabírá dvě poschodí a pěkná okrouhlá věž značné výšky byla opatřena galerií s hodinami. Uvnitř se táhne kolem dokola pravidelná řada obytných místností a dlouhých sálů, jež mají většinou příjemnou vyhlídku do údolí Metuje, do kraje a na zdvihající se Orlické hory. Stropy byly vyzdobeny krásnými freskami, jež představují scény dílem z řecké mythologie, dílem z messinské a trojské války a symbolicky poukazují na činy hrabat Waltra a Jakuba z Leslie. V pozadí prvního poschodí se nalézá půvabná domácí kaple, kde se třikrát v roce v pevně stanovených dnech odbývala slavnostní mše svatá. Je vysoká a prostorná, má mramorovou, mosaikově vyzdobenou podlahu, její stěny se stkví krásnými basreliefy ze sádry a vkusnými duchovními malbami, s náměty z Písma svatého. Tato kaple je zasvěcena ke cti Povýšení sv. kříže. Podivuhodný umělecký kus malířský má tato kaple v obraze sv. Šebestiána, který visí na stěně proti hlavnímu oltáři. Hrabě Walter z Leslie se snažil opatřiti zámku též jakési opevnění, kdyby někdy měl býti vystavěn nepřátelským vpádům.

Od města byl zámek oddělen ještě dnes se zde nacházejícím hlubokým a širokým příkopem. Most přes tento příkop, na klenutých podstavcích spočívající, sloužil za vjezd do zámecké brány, jež před časy byla opatřena zdvíhacím mostem. V r. 1804 byla šindelová střecha se zámku sundána a celá budova byla pokryta cihlovými taškami. Ostatně zámek podržel vnitřní i vnější výstavbu podle svého původního tvaru. Dva velcí panovníci poskytli tomuto zámku čest své vysoké návštěvy, neboť v r. 1782 vyvolil si zde císař Josef II. svůj nocleh, a dne 16. června r. 1813 navštívil jej ruský car Alexandr I. s četnou družinou vysokých osobností. A v pondělí dne 12. července r. 1926 přenocoval tu na své návštěvě president T. G. Masaryk.


S domem vrchnosten. úředníků stál v jedné řadě panský pivovar, v němž se úplně přestalo pracovati v r. 1880. Pánev pivovarská a jiné kovové zařízení prodáno v r. 1895 za 1024 zl. Josefu Vojtěchovi, sládku v Kvasi-nách. Budova pivovaru zbořena v r. 1934. Oba tyto domy dělil uvnitř společný úzký dvůr, jejich přední části byly však spojeny velkou mezi nimi postavenou vjezdní branou. Tento pivovar byl v r. 1818 (v době příchodu Frant. Smetany do města) úplně přestavěn a přetvořen v pěknou budovu. Dne 27. listopadu roku 1827 přihodilo se v pivovaře velké neštěstí. Kotlář z Jaroměře (jmenoval se Halerfer) spravoval pivovarský kotel, nalézal se zrovna se svým pomocníkem pod kotlem, když mocnými údery kladiv roztřesený kotel se sesul, rozmačkal pomocníkovi obě nohy a mistra kotláře úplně pod sebou vahou svou rozmačkal, takže bez hlesu byl ihned mrtev. Za bývalým pivovarem se táhne do značné dálky široký val s krásnou lipovou alejí. Před dávnými lety bavila se tu vrchnost střílením do terče. Padiaur tvrdí, že v tomto valu se nacházela klenutá chodba, jež se táhla od "Krajské brány" (sbořena v roce 1874) k sýpce a měla dvojité vstupní dveře, z nichž jedny vnitřní jsou vidět pod byv. "Krajskou branou", druhé pod vrchnostenskou sýpkou. Oba vchody byly však již tehdy půdou zasypány. Tato podzemní chodba měla sloužiti posádce při obléhání města k opatřování nutných zásob. Na vnější straně tohoto valu, v hlubokém a širokém příkopě, ve tvrdé skále vytesaném, stály vrchnostenské sýpky. Tato budova vyniká vysoko nad příkopem a byla pevně spojena se zámeckým valem. Podle pevnosti, jakou stavba sýpky vykazovala, dalo se usouditi, že to bývala dříve velká pevnost, jež měla chrániti Krajskou bránu, příkop, násep a dřívější starý zámek. Zvenčí byla budova celkem neúhledná, avšak tím pozoruhodnější byla její vnitřní výstavba. Naproti pivovaru byly v násepní zdi neznatelné dveře, jimiž se přišlo do klenuté, široké a dlouhé chodby. Pod ní se nacházela ještě druhá, podobná chodba, ale zcela zakrytá a neschůdná, neboť vchod do ní byl již dávno zazděn. Hořejší chodba naproti tomu byla otevřená a táhla se napříč náspu stále hlouběji dolů až pod pevnost nebo vlastně sýpku a šířila se zde v dlouhé a vysoké sklepení, jež bývalo sice suché, ale naplněné ssutí. Tam také v letech 1810 se našly rozbité lafety, loukotě a pušky vedle jiných vozových součástek. Z tohoto spodního klenutí vedl neznatelný, vysoko položený vchod do tajné a úzké postranní chodby, jež se táhla kolem celého sklepení a do ní zase ústilo mnoho chodeb dalších. Tyto postranní chodby měly kdysi mnoho dveří a otvorů, jež pravděpodobně sloužily k výpadům. Na spodním klenutí bývalé sýpky spočívaly společně ještě dvě další pevná klenutí, a na těch posledních ještě opět neklenuté poschodí, takže tato budova měla celkem výšku tří mírných poschodí. Obě klenby prvního a druhého poschodí představovaly nádherné sály. Byly před časy opatřeny četnými vysokými a dlouhými okny a zařízeny jako pohodlné obydlí. Hořejší sál měl vedle toho ještě malou předsíň, z níž vedly pravidelně položené široké schody dolů do vrchnostenských stájí. Vedle předsíně nalézaly se dvě úzké klenby mírné délky, jež podle své rozlohy mohly sloužit v nutných případech za tajné místo uschování cenných věcí. věcí. Spodní sál byl bez předsíně a měl se stájemi velmi úzké spojení, takže se mohlo do něho vejíti pouze stájí.

Úzká souvislost těchto obou sálů se stájemi dokazuje velmi pravděpodobně, jak udává Padiaur v kronice, že kdysi horní sál obýval kastelán, později však podkoní, dolní sál naproti tomu panoši a později pacholci. Nejhořejší poschodí, jež mělo svůj vchod s náspů, sloužilo bezpochyby za sýpku pro píci. V pozdějších dobách však, a to po výstavbě nového zámku za hrabat z Leslie, sloužila tato budova jen už jako sýpka a takovou zůstala po dnešní dobu, kdy ji nazýváme zámeckým špejcharem.

Dne 28. dubna r. 1696 ve městě vzniklý požár vnikl též do této sýpky a obrátil v popel velké zásoby obilí. Se sýpkou souvisely kdysi vrchnostenské stáje. Tato budova bývala velmi pěkná a táhla se podél sýpky až dolů k Metuji. Byla celá klenutá, vydlážděná a hlavně pohodlně zařízená. Její celá délka měřila 110 kroků a její šířka téměř 25 kroků. Hrabata z Leslie zde kdysi podnikala slavné dostihy. Byla však v polovině 18. století úplně zrušena a sloužila pak jen k uschování stavebního materiálu a různého nářadí. Stáje byly sbořeny úplně v r. 1843.

Blízko zámku, a to na straně k Horskému předměstí, stála vodárna a dole na úpatí vodovod. První vodovod s vodárnou, založený již Janem z Kácova, nalézal se kdysi u "starého mlýna" (dnešní měst. elektrárna). Za Rud. ze Štubenberka zřízen přívod vody dřevěným potrubím až z Vrchovin z tamních haltýřů. To se stalo asi kolem r. 1605. Hrabě Jakub z Leslie, když zjistil, že toto zavedení nepostačovalo a selhalo úplně při velkém suchu, jako bylo třeba v r. 1688, dal postaviti nový vodovod na místě dřívější brusírny a vodárnu dal zaříditi na městské hradbě, k čemuž upotřebil zde stojící bašty. Voda byla hnána v železných rourách do výše 32 sáhů do vodárny a odtud se rozdělovala do vodních nádržek po městě. Železné roury nahradily teprve r. 1842 staré roury dřevěné a vodovod byl též opraven. Protože vrchnost nesla náklad vodovodu, platilo město roční příspěvek 11.5 zlatých vrchnostenskému důchodu a odvádělo tuto částku ve dvou splátkách. Tolik tedy ze starých zápisů první pamětní naší městské knihy. Dnes ovšem je již vše trochu jinak. Panské stáje nadobro zrušeny a odstraněny, jak jsme uvedli, v r. 1843, vodárna při zřízení vodovodu městského v r. 1896 a starý panský pivovar zbourán v r. 1934 a na jeho místě zřízeno vkusné oplocení celého prostranství, na němž postaveny v přiměřených vzdálenostech dnešním majitelem Braunovy umělecké sošky různých karikatur evropských státníků z napoleonských dob.


Václav Smetana.
Když rodina Františka Smetany koncem roku 1823 od nás se stěhovala do nového působiště na zámecký pivovar v Litomyšli, měl již František Smetana pro Nové Město nad Metují ustanoveného svého nástupce na našem zámeckém pivovaře v osobě svého synovce Václava, syna to svého staršího bratra Václava, kdysi bednáře v Sadové a potom v Hořicích, nar. dne 16. 2. 1770. Václav Smetana, synovec Františka Smetany a jeho nástupce, byl při příchodu do Nového Města nad Metují stár teprve 23 roky. Ale byl již tenkrát ženat a otcem rodiny. A tento Václav Smetana, bratranec Bedřicha Smetany, zůstal navždy v našem městě a založil tu onu pozdější velkou příbuzenskou rodinu novoměstských Smetanů, která u nás pak žila více jak celé stoletý

Narodil se dne 31. ledna r. 1800 v Dohalicích. Před příchodem k nám býval vrchnostenským soudním aktuárem v Rychnově nad Kn., kde se i oženil s Antonií, dcerou rychnovského váženého a bohatého měšťana a hostinského Frant. Císaře dne 28. října r. 1821. V tomto manželství se narodilo celkem 15 dětí, z nichž však jen osm zůstalo na živu, a to čtyři synové a čtyři dcery.

Václav Smetana představoval snad ze všech členů velké smetanovské rodiny typ nejpodnikavějšího z nich, který stále toužil dostati se výš a výše ve svém společenském postavení. A tak z malého vrchnosten. úředníčka stal se po čase nájemce panského pivovaru, bohatý měšťan a majitel domů, stavební podnikatel a na konec i první náš poštmistr. A jeho rodina stala se takřka nejpřednější a také nejzámožnější rodinou v městě.

V pivovaře to šlo všechno dobře. A tak již v r. 1832 přibírá si k sobě do pivovaru na výpomoc svého mladšího bratra Antonína, sladovnického, nar. dne 9. října 1808, a ustanovil ho podstarším, čtyři roky na to vzal k sobě i svého otce Václava, kdysi bednáře v Sadové a potom v Hořicích, aby mu ve vedení pivovaru pomáhali. V té době již se pustil Václav Smetana do svých podnikatelských plánů k zvětšení svého majetku. A tak v r. 1840 kupuje, ale tentokrát v Josefově, stavební pozemek a staví pěkný a rozhlehlý patrový dům, který vlastnil až do své smrti. V téže době, dne 15. února 1840, koupil pod Horskou branou již kdesi před lety funda-tistou páterem Karlem Venclíkem tam založenou vinici a upravil ji v zahradu. Ze staré rozpadávající se rundele, bašty měst. hradeb, kterou mu magistrát podle svého usnesení ze dne 17. února 1840 k tomu přenechal právem emfyteutickým za 36 krejcarů ročně, splatných vždy o sv. Havlu, zřídil malý letohrádek. Roku 1842 rozšířil Václav Smetana viničku, druhdy Venclíkovu, tím, že přikoupil pusté městiště se strání za baštou nad chalupami č. 2, 3 a 4, a zde pak od Horské brány počínaje, vyzvedl z kamene, na městišti samém dobytého, zdi a škarpy, jež potom révovím a květinami vysázel. Nová vinička s přívětivým letohrádkem přidaly městu nemalé ozdoby a také úrodu pěkného vína, které se lisovalo a po vykvašení znamenitě chutnalo, právě jako z druhých tehdejších velkých vinic našich, jako byla zejména proslulá vinice purkmistra Hartmana.

V r. 1842 na podzim koupil i nízkou chalupu, stojící v sousedství vinice, i se zahradou od soukromníka Jana Tomka za 400 zl. konv. mince a postavil tu pěkný velký patrový dům s krámem v přízemí, který pronajal právě z let na zkušené se vrátivšímu mladému kupci Fr. Smoloví, a spojil jej s vinicí. Byl to vůbec první patrový dům na Horském předměstí. Je to dnešní stavení čp. 1/c, které si podrželo skoro nezměněnou podobu z doby svého postavení téměř před sto lety. Těmito stavbami velmi přispěl Smetana k upravení tehdejšího vstupu Horskou branou do města. Ve své podnikavosti však tímto počinem neustal a protože stavěl velmi rád, pustil se i do staveb jiných. A tak zbudoval městu a pro jeho potřebu věznici. A pořád měl něco nového. Když po revolučním roce 1848 nastal všude nový život, uskutečnil Václav Smetana na tu dobu jistě znamenitou myšlenku, zřízení vlastní pošty, a to ve svém nově postaveném domě čp. 1C pod Horskou branou. V té době bylo Nové Město sídlem všech státních úřadů. Zásluhou tehdejšího místodržitele král. Českého a kdysi krajského hejtmana hradeckého Karla svobodného pána Mecséryho v r. 1849 obdrželo Nové Město po zrušení patrimoniálních a magistrátních úřadů, za úřadování purkmistra Ant. Hartmana a magistrát, zkoušeného rady Pavla Stračovského postupně v r. 1849 až 1850 tyto státní úřady: Podkrajský úřad, jemuž v čelo postaven jako první podkrajský Jan Nep. Lhota, sborový soud, jehož prvním přednostou byl soudní rada Václav Wintr, okresní soud, okresní úřad, berní úřad, jehož prvním vedoucím úředníkem ustanoven pan Ant. Wanš, berní, a konečně i poštu. Místodržitel svobodný pán Mecséry se tímto způsobem opravdu skvěle odměnil Novoměstským za to, že ho při jeho úřední návštěvě města, kdysi ještě jako svého krajského hejtmana z Hradce v r. 1844, přivítali velkolepou iluminací celého města, slavnostmi a divadlem.

A tak se stal Václav Smetana prvním poštmistrem nové pošty a prvním novoměstským poštmistrem vůbec, protože do té doby k nám asi dvakrát až třikrát týdně byla pošta doručována z Náchoda. Místnosti poštovní sám zřídil, sám upravil. Otevření novoměstské pošty se stalo dne 20. srpna 1850. A poštmistrem zůstal Smetana až do své smrti. Jeho nástupcem se stal Jan Burgermeister, tehdy městský důchodní a pozdější starosta města, který však neúřadoval v domě Smetanově, nýbrž přenesl poštu do svého domu čp. 76B na Krajském předměstí (nar. 29. 3. 1838, zemř. 7. 1. 1918). Smetanovu domu však pojmenování "Na staré poště" zůstalo skoro do dnešních dob. Hned rok po smrti Václava Smetany, smlouvou ze dne 26. dubna 1864 přešel smetanovský dům a bývalá stará pošta, z rukou dědiček V. Smetany, jeho dcer Marie a Eugenie, prostřednictvím jejich kurátora Jos. Ostadala, sekretáře okres, hejtmanství, do majetku Frant Smoly, rodáka novoměstského (nar. 23. 8. 1821 jako syn kolářského mistra Daniela Smoly v čp. 38A, zemřel v r. 1898), obchodníka a máj. domu č. 32A, kdysi to nájemce jediného krámu v přízemí bývalého rodinného domu smetanovského rodu, pozdějšího bohatého kupce a měšťana novoměstského, jenž byl v letech 1883 - 1886 i starostou města, za 7.000 zl. hotově složených peněz.

V té době života Václava Smetany žilo v našem městě mnoho vynikajících lidí. Z nich na místě prvním a nejpřednějším stojí jméno novoměstského kaplana a bohuslavického faráře a později i novoměstského děkana, ušlechtilého muže a kněze vlastence, P. Jana Karla Rojka, litomyšlského rodáka a později prvního poslance na zemském sněmu za náš kraj. Hned vedle Rojka vzpomeneme tehdejšího starosty města Antonína Hartmana, majitele proslulé novoměstské vinice, jež zašla v r. 1877, kupce a máj. domu č. 39 a (nyní Paďourova vinárna). Již ve věku 37 roků se stává purkmistrem a byl jím nepřetržitě i jako starosta, zvolený podle obecního zřízení po plných 29 let až do roku 1866. Novoměstský rodák (nar. 19. června 1800), zemřel ve vysokém věku dne 17. 2. 1879. Muž, na svou dobu vzdělaný, obezřetný a vynikající. Pak tu byli úředníci, jako byl na př. Josef Rott, zkoušený magistr, rada, nebo známý pracovník v oboru českého jazyka právnického, Josef Kohout, rodilý z Hradce Kr., magistrátní rada, jakož i zkoušený radní Brožovský, jak se o tom sám V. V. Tomek ve svých Pamětech zmiňuje. Ale tito mužové udržovali styky i s okolními známými tehdy vzdělanci našeho národa, jako byl třeba hro-novský farář a pozdější náchodský děkan P. Josef Regner, ústřední postava krásné Jiráskovy kroniky "U nás", pod jménem pátera Havlovického, který jako jednatel tehdejší Průmyslové jednoty, jímž se stal dne 12. února 1845, vybral si z našich občanů pro spolupráci právě našeho starostu Ant. Hartmana a zámeckého sládka Václava Smetanu. Kromě uvedených připomeneme aspoň jména dvou tehdejších zdejších rodin, s nimiž žila rodina Václava Smetany v upřímném přátelství a kde to byly hlavně děti, jež se nejvíce stýkaly. Byly to rodiny Horníkova a Klimpeliova, obě úřednické rodiny. Vojtěch Horník byl zaměstnán u hlavního celního úřadu a Klimpeli býval úředníkem důchod, kontroly. Pan celní Horník měl za manželku Marii, dceru velmi zámožného a nejpřednějšího souseda našeho Ferd. Venclíka z čp. 31A, o němž jsme již psali. Ale ještě jinou, a to zajímavou zálibu měl pan sládek a později poštmistr Václav Smetana. Zabýval se věcmi, týkajícími se poslání člověka na zemi, a tak se dostal až k učení indickému, jež ho neobyčejně zajímalo a o němž v tehdejší době se mnoho psalo a mudrovalo. A tato záliba došla u našeho pana Smetany tak daleko, že neváhal prohlásiti se přívržencem Brahmovým a věřil pevně i v stěhování duší. Jen toho se bál (jak se dodnes o něm dochovalo z podání p. děkana) a za to se modlil, aby nebyl převtělen do poštovního koně, ten že prý chudák moc zkusí.

Václav Smetana, který plných čtyřicet let žil v našem městě, velkou rodinu u nás založil, opravdu kus záslužné práce vykonal, hlava a představitel všech novoměstských Smetanů, zemřel ve věku 63 roků dne 16. června 1863, jen několik měsíců potom, co zemřela jeho manželka, rozšafná paní Antonie, která zemřela na "staré poště" již dne 20. listopadu 1862. Oba spí nedaleko rovu svého strýce Františka Smetany, otce Bedřicha Smetany a vedle hrobu svého otce a tchána Václava Smetany, kdysi bednáře v Sadové u Hořic, který žil u svého syna v době, kdy ještě byl zámeckým sládkem od r. 1836 až do své smrti dne 28. března 1842. Zemřel na zranění, způsobené nešťastným pádem s postele. Byl to první ze Smetanů, který v Novém Městě zemřel a je na našem hřbitově pochován.


Smetanovy děti.
Václav Smetana se ženil již ve svých 21 letech a měl se svou manželkou celkem 15 dětí, z nichž pouze osm zůstalo na živu. Čtyři chlapci a čtyři děvčata. Z těch nejstarší, Aloisie, narodila se ještě v Rychnově dne 11. května 1823, ostatní pak již v Novém Městě nad Metují. Z ostatních, jež zůstaly na živu, uvádíme, jak šly za sebou: Augusta, nar. dne 12. července 1825, Bedřich, nar. dne 2. prosince 1827, Josef, nar. dne 3. července 1829, Antonín, nar. dne 9. prosince 1830, Julius, nar. dne 16. ledna 1837, Eugenie, nar. dne 29. června 1840 a konečně Marie, která se narodila dne 26. března 1846.


Antonín Smetana.
U Václava Smetany sládkoval, jak jsme již uvedli, od roku 1832 i mladší jeho bratr Antonín, který se u nás i oženil dne 29. ledna 1843 s Marií, tehdy 201etou, dcerou Jana Mačka z čp. 23A, kde tehdy bydleli manželé Cihlářovi a kteří museli pak novomanželům Smetanovým udělati v domě místo a proto se vystěhovali do čp. 19A i se svým obchodem. Měli tři děti, Františku, Augustinu a Bohumilu, která však nedlouho po narození zemřela. Antonín záhy zemřel, a to již dne 31. května 1846 ve věku necelých 38 roků. Vdova po něm se s dětmi uchýlila k příbuznému faráři Joštovi v Sezemicích a teprve na sklonku svého života se vrátila do svého rodného města a do svého domu čp. 23A, kde také dne 9. srpna 1895 zemřela. Její obě děti zemřely však mnohem dříve. Dcera Františka, provdaná Haberhauerová, zemřela dne 5. února 1888 a čtyři dny před její smrtí umřel i syn Augustin, lesní kontrolor, a to dne 1. února 1888.


Františka Kráčmarová, sestra V, Smetany.
Ale i mladší sestra Václava Smetany, Františka, stejně jako její bratr i otec jejich, přišla za bratrem z Rychnova nad Kn., a to se svým mužem Josefem Kráčmarem, kterého Václav Smetana ustanovil v zámeckém pivovaře rovněž podstarším. Měli dvě děti, Antonii a Johanu.


Františka Linderová, sestřenice B. Smetany.
Pak tu u nás žila ještě rodina hodináře Lindera. Manželka Linderova, Františka, rozená Šimková z Hořic, byla sestřenicí skladatele Bedřicha Smetany a dcerou jeho tety Barbory, mladší to sestry jeho otce Františka. Měli také děti, Františka a Josefa. Bydlili a hodinářský závod měli v čp. 30A.

A tak u nás žilo vpravdě tolik nejbližších příbuzných Bedřicha Smetany, že se tím Nové Město nad Metují vlastně stalo městem téměř všech Smetanových příbuzných. Vždyť tu bydlili jeho rodiče, jeho otec František tu i zemřel. Dále dva sourozenci, sestra Anna, provdaná Cihlářova, a bratr Antonín, zámecký sládek. Dále bratranci Václav Smetana, zámecký sládek a pozdější poštmistr, Antonín Smetana, zámecký sládek, pak strýc Václav Smetana, starý bednář, a sestřenice Františka, provdaná za podstaršího zámeckého pivovaru Kráčmara a druhá Františka, manželka hodináře Lindera a dcera Smetanovy tety Barbory, provdané Šimkové z Hořic. A všichni uvedení -měli děti a dost dětí, z nichž opět mnohé u nás zůstaly. Nejvíce toho známe a víme o dětech Václava Smetany, sládka a poštmistra.


Luisa Smetanová, první láska B. Smetany.
Nejstarší dcera Václava Smetany, Aloisie, doma jí říkali Louisa, provdala se v r. 1845 za soudního aktuára Frant. Kretšího do Nechanic. Měla dva syny, Viktora, kdysi řed. továrny ve Výprtech, a Jindřicha, řed. škol v Praze. Oba jsou již dávno po smrti. Po ovdovění žila nějaký čas jako klíčnice na kterémsi zámku v Bavorsku. Pak se však vrátila do svého rodného města a tady také ve svém 60. roce dne 10. května 1883 zemřela, raněna mrtvicí při mši o deváté v klášterním kostele, kde seděla právě v rodinné staré kostelní lavici. Když jí bylo 17 let a hrávala si ještě s mladší sestrou Augustou na terasách rodinné vinice doma v Novém Městě nad Metují, zamiloval se do ní její strýc, tehdy sám o rok mladší než byla sama, pozdější velký Bedřich Smetana.


Augusta.
Druhá dcera Václava Smetany, Augusta, provdala se za josefovského rytmistra Norberta Mayerhoffera a po jeho smrti v r. 1872 se vrátila se svou dcerou Karolínou k nám, kde žila jako paní rytmistrová až do své smrti dne 10. března 1891. Paní rytmistrová vedla, jak to tehdy v mnohých rodinách bylo zvykem, všechno ještě po němečku. Její syn Norbert byl rovněž rytmistrem a její vnuci, Norbertovi synové, Karel, Béla a Géza, sloužili v rakouské armádě také jako důstojníci.


Bedřich, Josef, Antonín a Julius Smetanovi.
Tak tu byli synové Smetanovi, Bedřich, Josef, Antonín i nejmladší Julius. Všichni byli důstojníky. Lásku k vojenskému povolání však dva z nich zaplatili životem na bojišti. Josef, setník 21. pluku, zemřel v únoru 1852 na těžké zranění v bitvě u Ancony v Itálii a Antonín padl jako hejtman v bitvě u Solferina dne 24. června 1859. Julius se později vzdal vojenské kariéry a zemřel v r. 1895 ve Vídni, jako úředník advokátní kanceláře.


Marie.
Ale i nejmladší dcera Václava Smetany, Marie, se provdala za vojáka, a to Ant. Faulwettera, pluk. kapelníka v Mor. Třebové. Jejich syn Karel zemřel jako důstojník již v 36 letech a dcera Irma, provdaná Fuchsová, žila v Seebensteinu u Vídeňského Nového Města.


Eugenie.
Jen jediná ze Smetanových dcer zůstala svému rodnému městu úplně věrna a nikdy z něho neodešla. Byla to předposlední z nich, Eugenie. Provdala se krátce po smrti svého otce dne 4. srpna 1863 za kurátora jejich dědictví po rodičích, Josefa Quidu Ostadala, sekretáře našeho hejtmanství, který byl o 10 roků starší. Ostadalovi bydlili v zámku. Pan sekretář Ostadal byl typický zjev své doby a úřednické kasty. Vysoký, s plnovousem (kai-serbartem), rázného vystupování, zvláště v ú-řadě na starém hejtmanství na Plácku, jak se říkalo v "císařském domě" (co je nyní soud), byl pro svůj způsob ouřadování populární na celém rozlehlém území okresního hejtmanství, jež tenkrát zabíralo i dnešní celé okresní hejtmanství náchodské. Hřmotný hlas, hromování a sakrování rozléhalo se starými kancelářemi až na chodbu, když pan sekretář vyřizoval nějaké úřední lejstro nebo se bavil se stranou. Byl vášnivým nimrodem, který měl daleko široko v nájmu honitbu. Starý městský nadhajný Jan Flek a Ferdinand Svoboda na Komenského třídě bývali u něho v mladých svých letech jako strážci jeho revíru. Oba ještě žijí. A jako pořádný myslivec, jímž také pan sekretář v každém ohledu byl, uměl tedy také řádně sakrovat. Vypravuje se o něm (pověděl mi to pan otec Ptáček z Nového mlýna), že byl kdysi pozván na hostinu k nebožtíku panu děkanovi Pelhřimu Novákovi, který toho dne hostil vzácnou návštěvu, samotného hradeckého biskupa Brynycha, jako zástupce okres, hejtmanství ve funkci správce náboženské matice. Poněvadž pan děkan znal dobře příliš hřmotnou a také příliš otevřenou náturu pana sekretáře, vzal si ho nejdříve hezky stranou a důrazně žádal, aby si dal tentokráte před panem biskupem pozor a toho hromování se zdržel. Pan sekretář svatosvatě slíbil. Pan děkan, aby měl obě strany pojištěny, upozornil také pana biskupa na rámusení pana sekretáře a jeho myslivecké vyjadřování s tím, kdyby mu něco takového uklouzlo při řeči, aby nebyl pan biskup uražen, že jinak je to dobrá duše. A tak si myslel pan děkan, že to dobře zařídil. Když pak došlo před hostinou k představování všech přítomných, spustil pan biskup na pana sekretáře: "Tak, to jste vy ten, co umí tak safraportsky nadávat?" Pan sekretář Ostadal zůstal chvíli zaražen a pak docela beze všeho spustil: "To bych jen rád věděl, biskupská milosti, která potvora sakramenská vám tohle na mě pověděla!" A pan děkan, který u toho stál, měl to vyřízeno jedním rázem, jak to nechtěl, na obě strany. Na zámku, kde Ostadalovi bydlili, narodily se jim čtyři děti, a to jako nejstarší syn Leo, který však záhy zemřel, a pak ještě tři dcery, Hermína, později provdaná za Bedřicha Kabátníka, ředitele Unie v Praze, která však tragicky zemřela dne 14. června 1913, dále Anděla, provdaná za soudního radu Jana Šmída v Budějovicích, dnes již zesnulého, a konečně nejmladší, Malvína, nar. 3. června 1874, která se v r. 1912 provdala za Josefa Kříže, soudního listovního a na konec vrch. ředitele zemských desk v Praze. Pan vrchní ředitel Kříž, rodák z Vamberka (nar. 16. II. 1861), který od ranného mládí u nás žil s rodiči, vyučil se u starého Černého zámečnictví a pak přišel na vojnu a sloužil léta v Bosně. Vrátil se jako délesloužící a vstoupil do soudních služeb. Vlastní houževnatostí a pílí domohl se později, když se dostal k úřadu zem. desk do Prahy, místa nejvyššího jejich úředníka, vrchního ředitele. Pan vrch. řed. Kříž se svou paní k nám jezdil každoročně na dlouhý pobyt, zejména pak v době, kdy už byl na odpočinku. Nebylo vytrvalejšího pěšího turisty nad něho. Mnohokráte vykonal pěšky pochody na Orlické hory i ve vysokém stáří. Býval denním hostem ve staré hospodě u Broučků, kde mezi našimi starými sousedy a svými vrstevníky prožil mnohou pěknou chvilku. Býval členem Kácova, právě jako jeho paní, podporoval Sokola a nadevše miloval Nové Město a celý jeho kraj. Říkával často: "Až umřu, rozházejte můj popel tady v Novém Městě po lukách a po místech, která jsem tolik miloval a kde jsem denně chodíval". Zemřel dne 3. března 1938 ve svém pražském bytě. Popelnice s jeho popelem je uložena v kolumbariu Husova sboru v našem městě. Je tedy u nás tady, vášnivý milovník všeho krásného, co Nové Město nad Metují a jeho okolí má a kde byl jeho druhý domov. Ve své závěti učinil odkaz, který výmluvně charakterisuje jeho lásku k milému mu koutu Čech. Stanovil společně se svojí ušlechtilou paní Malvínou nadaci pro chudé studenty Nového Města nad Metují a pověřil mést. radu udílením této nadace, jež vejde v život po smrti jeho paní. Manželka jeho, paní Malvína Křížová, jediná z vnuček Václava Smetany, věrna svému rodnému městu, přijíždí zase jako dříve k delšímu letnímu pobytu k nám, ovšem nyní už sama. Dětí žádných Křížoví neměli. Ta jediná pamatuje ještě slávu a lesk velké smetanovské rodiny druhé poloviny minulého století. A má u nás na hřbitově i svoje oba rodiče pohřbeny. Otec její, pan sekretář Josef Quido Ostadal, zemřel dne 14. listopadu 1896 a její matka, Eugenie, dcera Václava Smetany, zámeckého sládka a poštmistra, zemřela dne 21. března 1905.

Vedle Eugenie byl to ještě nejstarší syn Václava Smetany, Bedřich, kdysi rakouský důstojník, jako všichni jeho bratří, který se k nám po vojenské službě vrátil na trvalo. Pan nadporučík Bedřich Smetana našel si pak u nás místo kancelisty u okres hejtmanství, poněvadž jeho pense vojenská byla malá, aby mohl z ní býti živ a natož starati se ještě o rodinu. U nás se rozhodl oženiti se. Byl sice již na to stár, bylo mu tenkrát, když slavil sňatek s Julií Kábrtovou, rodem z Josefova, už 64 roků, a nevěstě teprve 21 (nar. 29. 1. 1870), ale přes to měl s ní ještě tři děti. Syny Bedřicha (nar. 6. 2. 1892), aktivního důstojníka rak. armády, který však hned na počátku světové války dne 11. 12. 1914 padl v Srbsku, dále Františka (nar. 1. 11. 1893), který je nyní drogistou a majitelem obchodu v Ružomberku na Slovensku, kde žije již od převratu, a konečně dceru Karolinu (Linců), nyní provdanou za ředitele Pantových závodů v Praze, p. Václava Plešingera. Narodila se 3. XI. 1895. Oba žijící sourozenci, vnuci Václava Smetany, mají děti. František, který se oženil s Marií Švorcovou, rodem z Hradce Králové, neteří to p. učitele Jos. Švorce, byv. starosty města, má dceru Jiřinku, nar. 25. VIII. 1922, a Karolina, provdaná Plešingrová, má dvě dcerky, Věru, nar. 20. 8. 1920 a Zdeňku, nar. 23. 1. 1924. František Smetana je posledním mužským potomkem velké rodiny Václava Smetany, bratrance Bedřicha Smetany a kdysi nástupce jeho otce Františka Smetany na zámeckém pivovaře. Pan nadporučík Bedřich Smetana sloužil na okresním hejtmanství v době, kdy tam působil i jeho švakr Jos. Oštadal. Druhý synovec a jmenovec svého velkého a slavného strýce, skladatele Bedřicha Smetany, s nímž si jako malý ještě hoch tak často doma hrával, když byl u nich návštěvou, byl v každém ohledu zajímavý. Měl jednu takovou smůlu v kanceláři, že psával úřední lejstra málo čitelným písmem, takže z toho někdy byla i zábavná příhoda. Tak se také jednou stalo (vyprávěl mně to p. řed. V. Syrovátka), že přišel strejc odněkud s lejstrem v ruce k němu, k panu kancelistovi, se žádostí, aby mu přečetl, co je v tom napsáno, že doma ne a ne na to přijít, co to má být, třeba že celá rodina se o to namáhala. Pan nadporučík nahlédne do podávaného spisu a po marném pokusu nějak to rozluštit, vybuchne: "Který chlap mizerná tohle napsal?"

Nato dostal tuto krátkou odpověď od milého strejčka: "Ale, pane nadporučíku, vždyť to psali voni sám!" Tak tu listinu vzal Smetana znovu do ruky, znovu to prohlíží, a když usoudil, že tomu ani sám nepomůže, rozluštil celou záležitost těmito slovy: "Jo, to je možné, milý človíčku, ale co pak si myslíte, že si mohu pamatovat, co jsem před čtrnácti dny napsal ?" A bylo to vyřízeno. Pan nadporučík Smetana byl však znamenitým společníkem, všude rád viděným, který uměl znamenitě pobavit společnost svými historkami z vojenského života a i svými písničkami. Sedával v kruhu svých známých a přátel nejraději u Vondráčků na náměstí (dnes hotel Merkur). Byl vysoké postavy, vojenského držení, s dlouhým plnovousem. Znamenitý zpěvák, basista, stál při založení Pěvecké jednoty Kácov a hrával jako dobrý ochotník s našimi ochotníky i divadlo. Vypravují o něm ještě žijící pamětníci mnohou veselou historku. Jednu, o tom guláši, tu povíme. Pan nadporučík uměl znamenitě připravovat a uvařit guláš po vojenském způsobu. Jednou se rozhodl uspořádati výlet celé své stolní společnosti k Liščí boudě, kde chtěl jako překvapení všem účastníkům uvařit podle svého receptu ten svůj proslavený guláš. Byl ustanoven tedy den výletu i doba a všechny přípravy vykonány. Náš hostitel se svým věrným kamarádem, hostinským Vondráčkem, byli od rána u Liščí boudy a statečně vařili guláš a chystali se na výletníky, jimž krom toho připravili i řádnou dávku piva. Ale co se nestalo. Skoro od rána poprchávalo a během dne se dalo do lijáku a pršelo, pršelo až dlouho do večera. Naše dva druhy to však neodradilo od pokračování v přípravách. Jenže, ať se činili jakkoliv, nebylo to nic platné, pro ten velký liják nikdo nepřišel. Ani žádného vzkazu od nich se nedočkali. A tak jim nezbylo nic jiného, než s nepořízenou se vrátit. A bylo už tak 10 hodin v noci, když vstoupil pan nadporučík Smetana s Vondráčkem do hospody a tam ku svému překvapení uviděli celou výletní společnost pěkně u piva za stolem a v suchu. To se rozumí, že dopálený Smetana spustil hned od dveří ukrutnou lamentaci a hromoval a sakroval na všechny, proč nepřišli. Vysvětlení dostal celkem jednoduché, že pršelo, že se žádnému nechtělo a že mysleli, že s toho všeho sešlo. No, a když se pan nadporučík už se vším usmířil a posadil se mezi druhy, začali se jeden přes druhého dotazovat, co je jako s gulášem. "Jo, tak, tak vy jste myslili, že vám jej přineseme s sebou?" - odpověděl znovu rozzlobený Smetana. - "Ba ne, kamarádi, ten jsme všechen tamhle s Vondráčkem snědli a to přichystané pivo k tomu také sami vypili". Guláše bylo asi pro deset osob a piva celá půlka. ,,No, proto oni tak dlouho nešli", utěšili se zklamaní přátelé, ovšem bez guláše. Tak to tedy tenkrát dopadlo u Liščí boudy.

To všechno bylo za idylických časů života našeho města. Pan nadporučík Bedřich Smetana se dožil vysokého věku 79 let a zemřel dne 1. října 1906. Byl také pohřben v místě, kde leží ostatní Smetanové. Byl nejstarším ze svých bratrů a všechny je přežil. Jeho paní, Julie Smetanová, žila pak u nás jako vdova a majitelka trafiky, kterou měla na levém rohu při vchodu do náměstí (dnes trafika p. Štěrby), a vychovala dobře všechny svoje děti. Byla to velice milá paní, která mnoho znala z rodinné kroniky Smetanova rodu a mnoho mně také ještě za svého života vyprávěla. V mladších letech hrávala ráda divadlo. Naposledy to bylo v r. 1922, kdy si ještě výtečně zahrála ráznou Šumbalku v Stroupežnického "Našich furiantech", jež jsem tehdy režíroval a hrál v nich starého vysloužilce Valentýna Bláhu. Měla nesmírně ráda naše město, vždyť tu prožila dvě třetiny svého života a starala se pečlivě hlavně o naše letní hosty, jimž řadu let opatřovala byty v soukromí a vedla s nimi korespondenci. Tak také mnoho návštěvníků nám získala. Přežila svého manžela o více jak čtvrtstoletí, ale nedosáhla jeho vysokého věku. Zemřela ve věku 62 roků v r. 1932 a je pohřbena v rodinné hrobce Smetanů, kterou dal postaviti všem Smetanům na našem hřbitově pohřbeným její syn František Smetana, majitel drogerie v Ružomberku na Slovensku. Dal do ní přenésti i ostatky otce skladatele Bedřicha Smetany, Františka Smetany. Paní Julie Smetanová byla poslední z příbuzných Smetanova rodu, která u nás žila a zemřela. Na jejím pohřbu jsem se s ní rozloučil jménem našich ochotníků i na pamět toho, že v ní nám odešel poslední příslušník kdysi tak velké Smetanovské rodiny, žijící v našem městě po dobu více jak celého jednoho století.

U nás žije ještě její sestra, paní A. Kábrtová, vdova.
Tak tedy zanikl v našem městě velký a slavný rod Smetanů, nejbližších příbuzných to největšího českého hudebního genia všech všech dob, Bedřicha Smetany.


Bedřich Smetana v Novém Městě n. Metují.
Z toho všeho, co jsme uvedli o Smetanově rodu v Novém Městě, vychází snadno najevo, že Bedřich Smetana měl mnoho důvodů k návštěvám našeho města. Bylo to zvláště v jeho jinošském věku, kdy často k nám přijížděl a u nás přebýval, ba někdy i delší dobu, jako tomu bylo v letních měsících r. 1840, kdy u nás pobyl od 25. července do 18. září. Podle zachovaných poznámek v jeho deníku byl u nás i před tím, jistě v r. 1839 a i dříve několikrát na návštěvě, a to jednak u své provdané nejstarší sestry Anny, manželky novoměstského obchodníka Jos. Cihláře, hlavně však v rodině svého bratrance Václava Smetany, zámeckého sládka, který byl sice o plné 24 roky starší, ale měl za to již děti stejného věku s Bedřichem Smetanou. Z nich pak nejmilejší mu byly obě nejstarší dcery Václava Smetany, Aloisie a Augusta. Z těchto dvou však nejvíce si oblíbil Aloisii čili Louisů, jak jí říkal a do níž se v zápalu svého mládí, třeba byla o rok starší jeho, i zamiloval, a to právě o prázdninách r. 1840, kdy u nás pobyl nejdéle. A že to byla s jeho strany opravdová láska, poznáváme ze zápisu deníku Smetanova, v němž si v oné šťastné době svého mládí dne 14. srpna 1840 poznamenal: "Teprve nyní jsem zpozoroval, že bez Louisy nemohu být". U nás také našel vše, co mladá studentská duše Smetanova v jeho šestnácti letech potřebovala: příjemnou společnost Louisinu, děvčete to milého a veselého, i Augusty, ale i jejich kamarádek, dcer to, jak jsme již uvedli, tehdejších zdejších vážených měšťanských a úřednických rodin Horníkovy a Klimpeliovy, i kamarádů, také studentů, jimiž byli Wolf, Schneidr, a zvláště Bedřichu Smetanovi milý Ferdinand Foitl, příbuzný samotného novoměstského purkmistra Hartmana, kteří všichni dojížděli k nám ke svým příbuzným. Vedle těchto styků poznal Smetana u nás především však hudbu, nejvlastnější to poslání svého dalšího života, a to nejen v rodině Smetanově v domě svého bratrance Václava, kdež, jako u všech Smetanů, tak i tu byla hudba a její provozování velkým potěšením všech členů rodiny, ale především v městě samotném. A ne jen tak něco pro zábavu, ale vážnou, vpravdě uměleckou, vysoké hodnoty, jak ji v té době provozoval novoměstský správce školy a věhlasný regenschori František Čepelka, na jehož hudební produkce, zvláště hudby chrámové, přijížděli z daleka široka posluchači. A Smetana tu měl příležitost spolupůsobit a činil tak rád, protože Louisa, jako znamenitá zpěvačka, kterou sám doma často doprovázel při jejím zpěvu na klavír, při všech těchto velkých slavnostních chrámových koncertech účinkovala. A tak se dovídáme z jeho deníku, že na př. dne 15. srpna 1840 hrál velké houslové sólo v klášterním kostele při podobné hudební kostelní slavnosti, při níž Louisa zpívala s tehdejším novoměstským známým zpěvákem Šejbánkem sóla i duetta. A takových příležitostí bylo zajisté více.

Druhou přitažlivostí tehdejšího našeho života, která Smetanu těšila, byly společenské výlety. Krásný kraj a okolí našeho města k tomu přímo vyzývalo. Smetana si zaznamenal kromě poznámky, že nejbližší okolí celé u nás shlédl, že býval často na Rezku, kde se i tančilo, v sousedních městech a mimo jiné, že 6. září 1840 podnikl velký výlet se svými novoměstskými známými až do Adrsbašských skal, odkud se vrátili pěšky přes Broumov (Braunau), Hvězdu, kde byla tehdy jen kaple, Polici, Hronov, Náchod zpět do Nového Města, a všechno pěšky. Že byl Smetana dobrý chodec, dokázal již rok před tím v měsíci červnu, kdy po krátkém rozhodnutí a dohodě se svým přítelem Foitlem přišel z Prahy pěšky. Šli oba, mladí tehdy studenti, celý den a celou noc, a to jen proto, aby Bedřich Smetana včas, to jest dne 21. června, k nám dorazil. Toho dne byl svátek Louisin, který se u Smetanů slavil vždy okázale, jako všechny rodinné slavnosti. Smetana tehdy prodělával velký duševní boj, v němž zvítězil a rozhodl sám o svém dalším osudu, věnovati se cele jen hudbě a zanechati studií, což ovšem narazilo na velký odpor jeho otce Františka Smetany a z čehož vznikla mezi nimi oběma roztržka. Smetana asi proto se tak rychle rozhodl, když nemohl domů pro otcův hněv, jíti k nám ku svým po rodičích nejmilejším příbuzným a zde patrně jejich prostřednictvím došlo k dohodě s otcem, protože v měsíci červenci přijel Smetana již, jak jsem na počátku uvedl, dne 26. července, a to v průvodu své matky a svých sourozenců Albíny a Antonína, do Nového Města, kde pak zůstal sám takovou dobu, celé prázdniny.

Byla tu však i Česká Skalice, kde v blízkých Svinišťanech se narodil bratranec Smetanův, známý filosof profesor Frant. J. Smetana, působící v Plzni, a do Skalice také Smetana docházel.

Navštívil, jak je poznamenáno v jeho deníku dne 29. srpna 1840, ale sám, i lázně Běloves u Náchoda. Smetana poznal u nás však i tanec, což jistě nezůstalo bez vlivu na jeho pozdější skladatelský vývoj. A poznal jej v prostředí ryze národním této probuzenské doby. Tak přišel i na tehdy již celému kraji známé českoskalické jiřinkové slavnosti, pořádané obyčejně počátkem měsíce září u příležitosti výstav ji-řinek v staré Steidlerově hospodě v České Skalici. Zakladatelem a hlavním pěstitelem Jiřinek byl skalický fundatista P. Jos. Hurdálek. Na těchto slavnostech se vedle skutečných pěstitelů Jiřinek scházela celá tehdejší naše vlastenecká společnost z mnoha měst hradeckého kraje. Byli to zejména buditelští knězi: Jan Karel Rojek z Nového Města, Jos. Regner z Hronova, Myslimír Ludvík ze Studnice nebo vlastenci, jako byl hradecký profesor a dramatický spisovatel V. K. Klicpera, či J. H. Pospíšil, majitel tiskárny a i mnoho jiných. Tam ve Skalici poznal však Smetana i výtečné hudebníky českoskalické, zejména bratra Josefa a Karla Geislery, vlastně Kejzlary, z nichž zejména Karel byl znamenitým varhaníkem. Poněvadž pak otec tohoto, Josef Kejzlar, skalický kupec, byl příbuzným Viktorina Kejzlara, kdysi učitele Boženy Němcové, jehož manželka Johana (zemřela ve Skalici r. 1831), sestra to prof. Fr. J. Smetany, byla vlastní sestřenicí Bedřicha Smetany, neboť byla dcerou Josefa Smetany, bratra to Smetanova otce, byl tedy i trochu z přízně. Však to bývaly krásné slavnosti. Vždyť Božena Němcová se těch prvních, pořádaných v r. 1837, sama zúčastnila, tehdy mladičká, sedmnáctiletá paní, a do své smrti na ně ráda vzpomínala. A tak i Louisa i Augusta, když již v stáří obě u nás žily jako vdovy, začasté vzpomněly mladých let a s nimi i českoskalických jiřinkových slavností. A jak by půvabné slavnosti nepůsobily na tak vnímavou duši, jakou byla hudební duše Smetanova! Však jim nechal vzpomínku ve skladbě, kterou složil r. 1841 pod názvem "Jiřinková polka". U nás zúčastnil se toho léta velké střelecké slavnosti a s ní spojeného plesu na zámku dne 30. 8. 1840, při němž účinkovala celá vojenská kapela z Josefova.

Smetana k nám přijížděl z tehdejšího domova, který měl v Růžkových Lhoticích u Čechtic pod Blaníkem, kde jeho rodiče vlastnili bývalý svobodnický dvůr se zámečkem, hospodou a pivovarem, který otec Smetanův vedl.

A že naše město za jinošských let Smetanových bylo mu jedním z nejmilejších měst a míst, svědčí i to, že o těch šťastných prázdninách v r. 1840 složil u nás svým neteřím Louise a Auguste, které obě hrávaly rády na klavír čtyřručně, polku, kterou nazval "Upomínka na Nové Město nad Met." Tato jedna z nejrannějších skladeb Smetanových se však nedochovala. Za to nám byla dochována jiná, a. to nejkrásnější skladba Smetanova mládí, také u nás napsaná, "Louisina polka". Byla napsána a věnována přímo první lásce Smetanově, jemu tehdy nejmilejší Louise Smetanové, dceři Václava Smetany. Byla napsána pod dojmem prvních milostných citů a byla to tudíž skladba milostná. Ale Smetana jí vždy přikládal zvláštní význam a označoval za zdařilou svoji práci a také velmi rád ji hrával. V Plzni pak došla takové obliby, že byla upravena pro orchestr a dne 21. ledna r. 1841 celá vojenská kapela mysliveckého pluku hrála ji na filosofském bále k tanci.

Přes to, že první láska Smetanova brzy sešla s očí, sešla s mysli, zůstává kusem života velikého Mistra tónů významu jistě ne posledního. Pro nás a naše město zůstane pro vždy důkazem vztahu Smetanova k Novému Městu. Naše město je pak dějištěm této nejrannější epochy jeho života, jež se odehrála při téměř ještě dětských hrách Bedřicha Smetany s jeho kamarády a kamarádkami, a z těch mu ze všech nejmilejší - Louisy, u nás v lipové aleji na zámeckých valech, v prostorách bývalého zámeckého pivovaru, v pokojích starého zámku i na letohrádku Smetanovy vinice, či při klavíru a houslích v bytě velkého Smetanova domu na Horském předměstí nebo na cestičkách a zákoutích, i u staré studánky viničních strání pod kostelními hradbami.

Po těchto šťastných prázdninách už tak často Smetana k nám nepřijíždíval. Byl tu, jak určitě víme, v r. 1847 na svatbě svého nejmilejšího bratra Antonína, ale nebyl tu v smutný den pohřbu svého starého otce dne 12. června 1857. Tehdy žil Smetana v Götteborgu ve Švédsku. Má z té doby poznamenáno ve svém deníku o pohřbu svého tatínka, že leží vedle svého bratra Václava, kdysi bednáře ze Sadové u Hořic, poblíž kostelní zdi. Tam také na této zdi byla zasazena pamětní deska r. 1924, v roce stých narozenin Mistrových nákladem města při slavnostech, které město k uctění památky narozenin tvůrce "Prodané nevěsty" ve velkém měřítku pořádalo.


Pokračování.